Po Štědrém dni přichází Boží hod a právě tento den je tady v Austrálii hlavním Vánočním svátkem a tak mají všechny obchody zavřeno. Ovšem my jsme si to spočítali tak, že by jsme měli dnes dojet do Alice Springs a pokud budeme mít štěstí a bude nějaká benzínka po cestě otevřená, tak dojedeme až k hoře Uluru. Vyjeli jsme docela brzo, protože pokud náš plán vyjde tak máme před sebou největší denní štreku – 950 km. Že je svátek je vidět na silnicích, první auto jsme potkali snad až po hodině jízdy a byli to navíc také turisté s karavanem. Kolem nás je úplně prázdná krajina, jen silnice a poušť, občas narazíme na odbočky k rančům a také míjíme asi tak vždy po 100 km nějaký roadhouse – v Austrálii takto označují něco jako u nás motel, ale tady je vždy malá benzínka, prodejna potravin a nějaké to ubytování, většinou v takových mobil-buňkách a nebo pronajímají místo pro karavan. Připadalo mi to jako ve starých dobách u nás, kdy byli na cestách mezi městy zájezdní hostince, které byly rozmístěné po cestě tak akorát, aby pocestní dojeli.

Kolem 10:00 bylo venku už nesnesitelné vedro, ještě že máme v autě klimatizaci, která dělá cestu docela příjemnou. Venkovní teplotu jsme si zjistili až v Alice Springs, kam jsme dojeli těsně po poledni a hlásilo to 41 stupňů. Alice Springs je hlavní město centrální Austrálie a i když bylo všechno zavřené, tak jsme našli jednu benzínku, která hrdě hlásila, že má otevřeno 365 dní v roce a byla to pravda. Natankovali jsme a tím jsme věděli, že dnes nás čeká dalších 450 km do úplného srdce Austrálie k mystické hoře Uluru. Jelikož jsme k hoře chtěli dojet ještě před západem slunce tak jsme se nemohli nikde zdržovat a jet co to dá. Krajina kolem se pomalu měnila, nejdříve byli vidět úplně suché planiny, vyprahlé rudě červené nedohledné plochy a jak jsme se blížili k Národnímu parku Uluru-Kata Tjuta, tak bylo občas vidět i něco zeleného a na obloze se objevily mráčky. K Národnímu parku jsme dorazili něco po šesté, ke vstupu je potřeba zakoupit lístek v hodnotě 25 dolarů, který můžete využívat po dobu 3 dnů. Při vjezdu do NP se nám po chvíli otevřel pohled na celou horu v plné velikosti a kráse. Při dlouhé dnešní jízdě jsme se často bavili myšlenkou, zda jedna hora nás tak překvapí jako mnohé cestovatele, kteří ve svých cestopisech o ní přímo básní. A je pravda, že první pohled byl ohromující, tak velkou skálu uprostřed pustiny bych nikdy nečekal, ani se nedivím domorodým kmenům Anangů, kteří horu považují za svou křižovatku cest stvoření – podle jejich mytologie jsou to cesty Mala (klokan pruhovaný), Liru (jedovatý had), Kuniya (krajta) a Kurpany (psí netvor).

Za vstupem do parku je to asi 10km k místu, které je určeno pro focení západu slunce, bylo zde už docela obsazeno, ale i my si našli dobré místo a šli si vychutnat toto zvláštní místo, které tolik přitahuje. Jak sluníčko zapadalo, tak se i měnila barva hory a až těsně přes západem měla hora sytě oranžovou až rudou barvu. Nakonec jsme byli rádi, že útrpnou cestu autem jsme sem podnikli – už teď to stálo za to a to ještě zítra máme dost času na průzkum celého parku a také se pojedeme podívat na druhé skalní uskupení Kata Tjuta.