První den v Zanskaru  nás přivítal zcela jasnou oblohou, na obloze ani mráček a tak přípravy na první menší trek mohou začít. Zabalím si foto-batoh a kolem 10 hodiny vyrážím proti proudu řeky Zanskar směr vesnička Chila. Ještě než dojdu k mostu, aby přešel na protější břeh tak na konci městečka Padum vylézám na menší kopeček na kterém stojí několik gomp a podívám se po okolí kam vlastně půjdu.

Zanskar je totiž jedna velká placka, která je obehnaná vysokými horami a tak je vidět široko daleko. Tam kam mám namířeno já vedou dvě cesty, každá po jiné straně řeky, přemýšlím kudy půjdu tam a kudy nazpátek, nakonec jsem se rozhodl pro cestu po druhé straně řeky, přejdu tedy most a pomalu vyrážím, cesta by měla trvat něco přes hodinu, jsou to asi 3 km - sluníčko pěkně paří a tak cesta se zdá delší.

Asi za hodinu už mám na dohled první gompu, která oznamuje začátek vesnice, když jsem k ní došel tak po obou stranách cesty začaly přibývat políčka, na kterých vesničané pěstují vše co potřebují k životu, ale hlavně k přežití dlouhé zimy. Do Zanskaru vede pouze jedna cesta a ta je cca. od října do května neprůjezdná protože sedla jsou zasněžená, jedná se tak o oblast která je velice málo dotčená klasickou civilizací - to je hlavně vidět na malých vesnicích, kde se vše ještě dělá po staru s minimálním použitím techniky. Kolem políček tekla opět voda, která byla rozvedená v kanálech kolem celé vesnice a když jsem došel do vesnice tak vesničané v té samé vodě prali prádlo, myli nádobí, koupali se a někteří si tu samou vodu odnášeli domu asi na vaření. Když jsem vesnicí procházel tak všichni mě hned zdravili a něco říkali, jen velmi málo někdo z nich uměl říci alespoň nějaké slovo anglicky, ale myslím že to nevadilo, já na ně anglicky a oni na mě svou řečí.

Malé děti se opět velice rádi fotili, naopak někteří starší nechtěli - pokud já fotím lidi na takto malých vesnicích tak se jich vždy zeptám a pokud odmítnou tak je nefotím - myslím, že by to mělo být pravidlem každého fotografa na cestách (něco jiného jsou města, kde se fotí tzv. streetfoto bez požádání, protože to vlastně ani nejde). Vesnice je zajímavá ještě tím, že leží těsně pod soutěskou dvou hor a mezi nimi protéká malá říčka, která padá z výšky dolu k vesnici a také na jedné straně soutěsky je vidět zřícenina nějaké staré stavby. Nedalo mi to a vylezl jsem na jednu z těch hor a mohl tak vidět celou vesnici jako z letadla, ale přiznám se, že výšlap nahoru mi dal zabrat, přeci jenom jsem ve výšce 3600 nad mořem a špatně se mi zde dýchá. Asi za půl hodiny jsem byl nahoře (doma byl to dal tak za 10 min.), z výšky byl fantastický rozhled po celé vesnici i na okolní hory.

Pak jsem ještě přešel na druhou stranu soutěsky kde byla zřícenina a jak jsem zjistil, tak to byla původní vesnice, která již byla opuštěná a jediné co bylo udržované byla maličká gompa. Co se mi ale líbilo na této již neexistující vesnici nejvíc byl potok, který protékal skrz a tekl dolů do vesnice a tak jsem se vydal po jeho toku zpět do vesnice a pak jsem již chtěl jít rovnou do hotelu. Podél potoka byla pěkně rozkvetlá louka a tak jsem si vyndal makro-objektiv a nafotil i něco ze zdejší horské flory.

Pomalu jsem tak došel na cestu po které jsem přišel a vydal se zpět do Padumu na hotel. Bylo kolem čtvrté odpoledne a už jsem toho měl docela dost, vzal jsem si sebou jen litr vody a to bylo opravdu málo, takže pokud se vydáte v takto vysokých horách za tak pěkného počasí na trek nezapomeňte si vzít hodně vody, aby na Vás nepřišla výšková nemoc, která je hodně nepříjemná a pak místo chození po horách musíte ležet v posteli než se z toho dostanete (což může trvat i několik dní). Asi za hodinu jsem už zase zpět u mostu přes řeku a pomalu stoupám k Padumu, ale tento poslední kopec mi dal nejvíce zabrat, byl jsem pak už rád, že jsem došel do města a koupil si vodu. Na hotelu jsme si objednali jídlo a šli pomalu spát. Na zítřek máme opět připravený trek, ale velkou část pojedeme autem a tak to snad bude méně náročné.