Poprvé jsme spali ve výšce 4600 a bylo to znát, naši rakouští spolucestovatelé nás upozorňovali, že toho asi moc nenaspíme a měli pravdu, jestli jsme spali 3 až 4 hodiny tak to bylo moc. A tak hned jak začalo svítat jsme byli na nohou, z okna jsme pak pozorovali svítání a nebylo to špatné, obloha hrála různými barvami, trvalo to asi 10 minut a představení byl konec, přišly totiž mraky, které celou oblohu zatáhly a to jsme netušili že to bude na celý den.

Z guest-housu Lake View jsme měli domluvený odjezd v devět a jelikož bylo šest, tak jsme se šli ještě podívat k jezeru, ale po druhé straně než včera. Rána jsou zde docela chladná, je vidět, že jsme vysoko a navíc je zataženo, trochu prokřehlý jsme se vrátili před devátou, dali si čaj a vyrazili směr jezero Tso Kar.

Nejdříve jsme jeli stejnou cestou jakou jsme včera přijeli a pak ve vesnici Puga Sumdo jsme odbočili na prašnou cestu, která vedla zprvu zajímavým údolím. Bylo zvláštní tím, že všude vyvěraly teplé prameny a tak krajina hrála různými barvami, v dálce jsme také viděli divoké osly, kteří žijí snad jenom zde. Pomalu jsme stoupali do dalšího sedla a už z dálky bylo vidět, že tam kam jedeme se čerti žení, obloha byla zatažená a bylo vidět že prší jak z konve. Přejeli jsme sedlo a v dálce už bylo vidět jezero Tso Kar, podél cesty bylo hodně příbytků nomádů - stany a kamenné ohrady pro zvířata, které chovají - hlavně kozy, ovce, krávy, jaky a dzo (to je kříženec krávy a jaka - taková chlupatá kráva).

Začalo pršet, jeli jsme kolem jezera a napravo od nás dokonce bouřilo, jen co jsme přijeli do nomádské vesnice Pangunagu, která leží těsně za jezerem tak pršet přestalo, řidič zastavil na oběd a my šli prozkoumat okolí. Docela zajímavě to vypadalo dole pod vesnicí, kde ze zeleně vyčnívaly bílé kopečky, když jsme přišli blíže tak bylo vidět, že zde oxiduje nějaký nerost, který je zde distribuován říčkou, která tekla přes louku a vlévala se do jezera Tso Kar (jezero je poloslané). Udělali jsme docela dost fotek jen škoda toho počasí, kdyby svítilo sluníčko, tak by barvy daleko více vynikly. Vrátili jsme se zpět k autu, řidič seděl v místní restauraci na čaji, místní restaurace je velký stan po jehož obvodu jsou malé dřevěné stolky a lavice na sezení, taky jsme si dali čaj za 10 rp. a vyjeli dál.

Na programu už dnes nic nebylo a tak jsme kousek za jezerem vjeli na hlavní silnici, která vede z Manali do Lehu. Je to hlavní spojnice mezi Ladakhem a zbytkem Indie, ale na cestě to vidět nebylo. Chvilkami jsme jeli po polní cestě pak zase byla cesta plná kamenů a vrcholem byl přejezd sedla Tangalang-La, které je výšce 5380 metrů, silnice je zde ve výstavbě a tak to byl spíš tankodrom než silnice, vzdálenost 20 kilometrů jsme jeli skoro hodinu a půl. Nezávidím všem cestovatelům, kteří tuto cestu zvolí pro příjezd do Ladakhu. V podstatě jsou jen 3 možnosti jak se dostat do Ladakhu, ta nejrychlejší je letecká, z Dillí jste tady za něco málo přes hodinu. Druhou možností, daleko dobrodružnější je jet po silnici - ale jsou zde jen dvě silnice, které spojují Ladakh se zbytkem Indie, my jsme jeli ze Šrinagaru (stát Kašmír) a pak přes Manali (stát Himachal Pradesh), ovšem silnice jsou kvůli sněhu sjízdné zhruba od května do září až října.

Sedlo jsme tedy přejeli pomalu ale úspěšně a za ním jsme opět byli svědky úplně černé oblohy a taky že za chvíli lilo jako z konve, do Lehu jsme přijeli za deště, ale už v dálce byla vidět modrá obloha. Na hotelu Yasmin jsme si vyzvedli náš velký batoh a šli se ubytovat na pokoj, jelikož nám byla trochu zima, dali jsme horkou sprchu a po večeři zalezli do postele. Zítra jsme v Lehu poslední den, v plánu máme návštěvu festivalu v klášteře Thaktok.