RANAKPUR - UDAJPUR / úterý 5.dubna 2011

Dnešní ráno bylo fajn, hned z postele jsem si to zamířil k bazénu, který je těsně u vchodu do našeho pokoje, dal jsem pár bazénů a hned jsem se cítil lépe. S Ajayem jsme domluveni, že dnešní odjezd je v 10:00 a tak ještě máme čas na snídani - opět si dáváme čaj s tousty (pro cestování je tato snídaně ideální, moc při cestách v těchto končinách nedoporučujeme experimentovat s místní stravou, představa, že musíte každou chvíli hledat toalety není v Indii zrovna fajn - experimenty si nechte až na večer, přes noc se případně z toho dostanete - alespoň tedy většinou).

Kolem 11:00 pak vyrážíme směrem do místních hor - pohoří se jmenuje Araválí a cca. za 2dodiny přijíždíme k pevnosti Kumbalgarh, už když jsme k němu přijížděli tak nám bylo jasné, že to bude opět neobvyklý zážitek - kamenná pevnost je postavena na vrcholku jedné z hor a po pevnosti se musíte dostat přes několik vstupních bran. Kolem celé pevnosti se vinou široké hradby, které při pohledu zhora připomínají čínskou zeď - kopírují totiž hornatý terén a dosahují délky několik kilometrů - tipoval bych to na tak 30 - až 40 km. V samém jádru pevnosti je mnoho dalších staveb - kláštery (je jich tam prý 360), modlitebny, zahrady ale i samotná hlavní část pevnosti, kterou nechal postavit maháradža Kumba v 15.století a on i další panovníci jí využívali v době válek. Pevnost nebyla nikdy dobita (vlastně prý jen jednou a to se muselo proti maháradžovi spojit několik armád dohromady a ještě jí udrželi jen 2 dny). Maháradža Kumba byl asi chytrý, protože až vyjdete až na nejvyšší vrchol pevnosti tak zjistíte, že do všech stran kolem sebe bylo nádherně vidět a dost daleko (kopce kolem jsou holé porostlé pouze křovinami) a tak pokud chtěl někdo na pevnost zaútočit tak maháradža měl dost času se k boji připravit.

Po prohlídce Kumbalgarhu jsme zamířili směrem k Udajpuru, jeli jsme opět přes místní kopce a řidič zvolil cestu přes místní vesnice, která není turistickými auty využívána tak často a tak jsme mohli sledovat velice přírodní způsob zdejšího života. Zde se již hodně hospodaří, projížděli jsme kolem mnoha malých políček, které byly vzorně upravené (na rozdíl od obydlí), viděli jsme jak mají vymyšlené zavlažování - na mnoha místech jsou velké otevřené studny, které sbírají vodu v období dešťů a když je sucho je tato voda využita k zavlažování polí a to tak že ze studny se čerpá pomocí dvou buvolů či volů, kteří chodí dokola a systémem kladek a nádob vodu vytahují ze studně a pak samospádem přes kanály distribuují do polí (dnes na to stačí jedno čerpadlo). Připadalo mi to tam jako kdybych se vrátil o 100 let zpět a nebo zde byl vystavěn nějaký skanzen - myslím že pro fotografy je toto místo pravým rájem.

Na večer jsme dojeli do Udajpuru - do města jezer, už při příjezdu je jasné, že tady to bude žít - ubytovali jsme se v krásném hotelu přímo u jezera - výhled máme na celé jezero a tak z okna pozorujeme čilý ruch kolem jezera. Na chvíli jsme si ještě vyšli do města - je zde hodně krámů s turistickými cetkami a tak koupit zde nějakou památku na Indii není velký problém, jen je potřeba pořádně smlouvat (z ceny 900 rupek jsme nakonec zaplatili jen 200 rupek). Ale nějak jsme se zde v úzkých uličkách zamotali a nemohli jsme najít cestu na hotel - původně nás všichni posílali na druhou stranu, ale nakonec jsme to ještě před setměním našli, to už nás čekal Ajay a šli jsme do místního muzea na krátké kulturní představení - místní tance a zpěvy (podruhé bych to už vidět ale nemusel). Večeři jsme si pak dali v hotelu - na doporučení Ajaye jsme si oba objednali a opět to bylo výborné.

Motto osmého dne : Maháradžové museli být až neskutečně mocní.