PRAHA - DILLÍ - AMRITSAR / středa 13.července 2011

Další indické dobrodružství je tady. Indie nás při své první návštěvě přes 3 měsíci tak pohltila, že jsme se rozhodli se sem opět vrátit. Tentokrát máme v plánu absolvovat velký himalájský okruh, jak se nám naše plány budou dařit budeme i zde na blogu zveřejňovat. Oproti poslední cestě jsme letěli s Turkysh arways - z Prahy jsme vyletěli těsně před polednem a s krátkou zastávkou v Istanbulu jsme ve 3:30 místního indického času přistáli na letišti v Dillí. Ještě doma jsme si zajistili pokračování naší cesty a to letecky do Amritsaru, kde jsme chtěli navštívit hlavně Golden Teple. Náš odlet hned navazoval a tak jsme se modlili abychom někde nechytli nějaké zpoždění. Přeci jenom hodina a půl na přestup byla šibeniční. Po přistání v Dillí jsme v 3:40 vkročili na indickou půdu a pak to už byl jen závod s časem, když jsme přišli do příletové haly tak nás čekala dlouhá fronta na vyřízení vstupních formalit - tu jsme ovšem čekat nemohli a tak jsme si to zamířili k přepážce Diplomatic - ukázali jsme letenku, že za chvíli nám to odlétá a slušně požádali a to zabralo, za 5.min jsme byli vyřízeni a mohli přejít k pásům na čekání našich batohů. Dlouho se nic nedělo, ale nakonec oba dva batohy přijely a my poklusem pospíchali k odletové hale vnitrostátních letů. Bylo 4:15 a tak jsme se modlili, aby nás ještě odbavili, jen co jsme dorazili do odletové haly, tak jsme si přečetli, že odbavování je již ukončeno, ovšem po naší prosbě, že jsme právě přiletěli z Istanbulu nás ještě vzali a my jsme pak již v klidu odletěli do Amritsaru.

V Amritsaru jsme přistáli v 6:00, počkali si na bagáž, která taky přiletěla a tak jsme se mohli vrhnout do začínajícího horkého indického dne. Všude nás obtěžovali taxikáři a za odvoz do centra chtěli nejdříve horentní sumy, ale nakonec jsme z letiště jeli za 300 rupek, které jsme měli na tuto cestu připraveny. Hotel jsme zamluvený neměli a tak jsme si podle LP vybrali Grand hotel, který stál 1400 rp. Pokoj je čistý, ale samotný hotel je

DHARMASALA - McLEOD GANDŽ - JAMMU / pátek 15.července 2011

Vstávám v 6:00, ale zase hned ulehám, protože venku leje jako z konve, hory před námi jsou zahaleny do šedých mraků a nevypadá to, že se to zlepší. Znova vstávám něco málo po deváté a kouknu z okna a ono stále slovy klasika chčije a chčije. No nic, udělám jen pár fotek a necháme si na pokoj donést snídani a objednávám opět auto s řidičem na cestu do Jammu a po cestě si ještě uděláme zastávku v městečku McLeod Gandž. Z hotelu vyjíždíme kolem 12:00 a to už neprší, ale zamračeno je pořád. Naší první zastávkou je horské městečko McLeod Gandž, které se po světě proslavilo tím, že zde v exilu žije Dalajláma. To nás také hodně zajímalo a tak jsme se nechali odvést k jeho paláci a zároveň chrámu. Celé městečko je v horách a tak po příjezdu to tady vypadá hodně turisticky, projíždíme ulicí plných krámků s různými cetkami, je zde hodně turistů a je těžké tudy vůbec projet. Na konci ulice zastavujeme a řidič nám ukazuje cestu do Dalajlámova kláštera, docela jsme překvapeni, že se jedná o docela novou stavbu, která má ke klášteru jak ho známe třeba z Tibetu hodně daleko. Vypadá to zde opravdu hodně přechodně a i na jeho obydlí je vidět, že Dalajláma je stále připraven se vrátit do Lhasy, přejeme mu, aby se mu to povedlo co nejdříve.

Řidič čeká na smluveném místě a můžeme tak pomalu vyjet na cestu do Jammu, po cestě budeme přejíždět dvoje hranice, nejdříve se na chvíli vrátíme do Pandžábu a pak nás čeká hranice státu Jammu Kašmír. Už zde v horách jsme si všimli přítomnosti velkého množství vojáků, je jich zde opravdu hodně a jak jsme se blížili ke Kašmíru tak jich stále přibývalo. Navíc hranice do státu Jammu Kašmír byla opravdu hranicí, čekali jsme frontu na vstup, bylo zde hrozně moc náklaďáků a vojáci se samopaly na každém rohu. Z hranice pak už vedla dálnice až do města Jammu, že občas jelo auto v protisměru to už nás po zkušenostech z Radžastánu ani nepřekvapovalo, řidiče taky ne, byl na to

SRINAGAR - GULMARG / neděle 17.července 2011

Troška spánku neškodí, vyspali jsme se docela dlouho, ale hlavně dobře. V 9:30 už na nás čekal řidič a měli jsme namířeno do vesničky Gulmarg, která je vyhlášeným letním, ale i zimním letoviskem. Je to asi 60 km od Srinagaru a tak cesta nám zabrala asi hodinu a půl, tentokrát byl řidič úplně normální, žádný mladý rapl. Do Gulmargu jsme přijeli před polednem a jelikož byla neděle tak zde bylo plno místních, který tuto destinaci využívají k piknikům. Samotný Gulmarg je vlastně jedna velká louka na které se v létě hraje golf , v zimně se lyžuje a kolem dokola je jeden hotel na druhém. Hlavní atrakcí je zde ovšem lanovka, která vyveze návštěvníky a vyvezla i nás do vyšších pater Afarvatských hor. Cesta nahoru byla rychlá, přišli jsme k lanovce koupili pístek a jeli. Vystoupili jsme hned v první stanici lanovky, která je v nadmořské výšce 3900 metrů a dají se tady dělat pěkné krátké výlety. Koupili jsme si vodu a sušenky a vydali se na cestu, svítilo sluníčko, ale asi na půl hodiny se zatáhlo a začalo pršet, schovali jsme se pod strom a toho hned využilo malé telátko, které přišlo za námi a koukalo na nás, že by si dalo něco k snědku, tráva které je tady dost mu už asi nejela a tak jsme se smilovali a dali mu pár sušenek - v tu chvíli bylo naší kamarádkou a kdybychom si nedali pozor tak by i prošacovala batohy zda jsme jí ještě nějaké další sušenky nezatajili.

Přestalo pršet a tak jsme se vydali prozkoumat další část místního pohoří, kousek dál jsme narazili na domorodce - jsou to nomádští Gúdžarové, které zde bydlí v dřevěných domech pokrytých travnatými drny. Hned jsme se domluvili na focení a tak jsem si je párkrát nafotil, ale to jsem netušil, že hned jak jsem

SRINAGAR - ZODZILA - KARGIL / úterý 19.července 2011

Dnešním dnem opouštíme Kašmír a vrháme se do velehor státu Ladakh, vstávali jsme v 6:30, zabalili všechno do baťohů a v 7:00 přišli k nám na hotel naši noví spolucestující a také přijel náš domluvený řidič - tím nám horské putování začíná. Projeli jsme Srinagarem a pomalu začali stoupat do hor, nejdříve pozvolně, kolem cesty bylo plno malých vesniček a štíty hor se stále zvětšovaly. Prvním větším městečkem byl Sonamarg, kdysi to bývalo turistické místo, ale momentálně je město plné autobusů, náklaďáků a aut co jen projíždějí, snad jedinou zajímavostí je ledovec Thadživas, který je vidět ze silnice a dá se k němu dostal na pronajatém koni tak za hodinu. Tady jsme chvilku čekali než přejede vojenský konvoj aut z druhé strany a vyrazili dál, ale to netrvalo dlouho, pár kilometrů za městem byla silnice uzavřena protože se opravovala a tak jsme si zde asi hodinu počkali, alespoň jsme si stihli udělat několik fotek okolí a také místních domorodců. A pak když nás opět pustili na silnici tak jsme dojeli k průsmyku Zodzi-la a to byl teprve pořádný adrenalin, cesta stoupala serpentinami stále výš až do výšky 3529 metrů, cesta byla pouze štěrková a maximálně na jedno auto a i tak chvílemi jsme byli kousek od srázu, řidič ale jel pomalu a evidentně tuto cestu měl naježděnou - ono zde totiž fungují taxikářské cechy, které si drží ceny, ale i svůj rajón, což znamená, že si nemůžete najmou řidiče na celou cestu do Himalájích, ale v každém větším městě jeden řidič skončí a dalšího si musíte najmout na cestu do dalšího místa. Když jsme vyjeli celý zpocení až na vrchol tak pak už cesta vedla relativně

RANGDUM - PADUM / čtvrtek 21.července 2011

V horách se začalo rozednívat něco po páté a jelikož závěsy na oknech nic moc tak jsem se probudil kolem půl šesté a využil toho, že akorát sluníčko začalo osvětlovat první vrcholky hor a šel jsem fotit. Venku byla docela zima, tipnul bych to na 10 stupňů a já se vydal kousek za vesnici kde bylo krásně vidět jak sluníčko postupuje a čím dál tím více osvětluje větší část hor. V šest už byl před naší nocležnou řidič a tak jsme naházeli bágly do auta a vyrazili. Asi 5 kilometrů od vesnice na malém kopečku vyčníval první buddhistický klášter, který jsme na naší cestě potkali - Rangdum Monastery. Nemohli jsme si nechat ujít tu příležitost ho navštívit a tak jsme začali k němu stoupat, ale hlídala ho místní policie a po zkontrolování pasů jsme mohli jít dál. Jen co jsme vstoupili dovnitř potkali jsme několik mnichů, kteří byli velice milí a nechali se i fotit, také nám otevřeli místní hlavní modlitební místnost, která byla určitě hodně stará, po celé jedné straně modlitebny byla plná knihovna starých manter a i další předměty, které byly volně naskládané na poličkách, lavicích i na zemi byly pěkně zachovalé - i když jsme již byli v Tibetu tak s klidným svědomým můžu říci, že nic tak starého, zachovalého a veřejně přístupného jsem ještě neviděl. Před vchodem na nás už čekal jeden z mnichů a nabízel nám všem čaj - byl to opět sladký černý čaj s mlékem, všichni jsme si ho dali a vypadá to že nás ani neprohnal. Pak nás jeden z mnichů požádal zda ho nemůžeme vzít do další vesnice - nebyli jsme proti, v autě jedno místo ještě bylo. Ale mělo to dva háčky, další vesnice byla asi tak za 30 km a to znamenalo tak 2 hodiny jízdy a druhý problém byl náš řidič, který

PADUM - STONGDEY - ZANGLA - PADUM / sobota 23.července 2011

Jak jsem se setkal s králem. - tak by se dal nazvat dnešní den. Ale pěkně po pořádku, z hotelu jsem vyšel kolem 10:00 s tím, že půjdu směrem do vesnice Zangla, byl to opačný směr než včera, ovšem bylo to 32 kilometrů a tak jsem měl v plánu, že si stopnu nějaké auto. Jen co jsem vyšel na kraj Padumu uviděl jsem u silnice dvě auta a kolem stáli turisté, tak jsem je oslovil, vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází a také došlo na to kam jdu a tak jsem jim řekl mou cestu a oni že jedou tam také a že mě vezmou. Byli to dvě rodiny belgických turistů - celkem 8 lidí a jeden průvodce a jak jsem později zjistil byl to bratranec místního krále. Z Padumu jsme nejdříve jeli do vesnice Stongdey, kde se tyčí na vysokém kopci buddhistický chrám, jelikož jsme měli průvodce, který tady všechny zná, tak jsme byli pozváni dovnitř, kde právě mniši obědvali, klidně jsme si mohli k nim sednout a oni nám i své jídlo nabízeli, bylo jich tam asi 30 ve dvou místnostech a v té hlavní jedli nejstarší mniši a do této místnosti měli přístup pouze muži, všude bylo velké šero, ale myslím, že některé fotky vyšly opravdu skvěle. Potom nám byl ukázán celý klášter a mniši byli opravdu neskutečně přátelští. Celý komplex kláštera byl velice starý, ale udržovaný a tak jsem mohl vidět věci, které jsem např. v Tibetu vůbec neměl šanci zahlédnout. Potom jsme jeli dál až do vesnice Zangla, kde jsme nejprve navštívili ženský klášter - všechny mnišky měly vyholené hlavy a na nich nosily zvláštní čepce. I zde jsme byli pohoštěni čajem a místním chlebem, čaj byl slaný a chléb byla směska nějaké mouky s něčím a hodně se drolil. Také zde nám

LAMAYURU - RIDZONG - LIKIR - LEH / úterý 26.července 2011

Přivstali jsme si a už před 8:00 jsem byl na silnici a čekal zda nedorazí nějaké auto, které nás odveze směrem do Lehu a po cestě chceme zastavit v několika vesnicích, kde jsou zajímavé kláštery. Ale žádné auto až do 9:00 se neobjevilo a tak jsem zašel do hlavního hotelu, který je součástí kláštera a kde jsem včera domlouval případné zajištění taxíka. Po domluvě s managerem jsem byl ujištěn, že auto dorazí před penzion do hodiny. Jelikož jsme ale v Indii tak auto dorazilo skoro za hodiny dvě, ale byli jsme rádi, že nějaké bylo a vyrazili jsme směr Ridzong. Asi po půl hodině jízdy jsme odbočovali z hlavní silnice (v této části Ladakhu už jsou silnice poměrně opravené a tak cesta ubíhá o poznání rychleji. Ridzong je vlastně jen klášter, ke kterému se jede občas i úzkými soutěskami. Když jsme k němu dojeli byli jsme tam jediní návštěvníci, klášter se momentálně opravuje, ale hlavní místnosti nám místní mnich hned otevřel a tak jsme se mohli podívat na hlavní části kláštera. Z Ridzongu jsme měli namířeno do vesnice Alchi, která byla asi dalších 10 km dál. Už když jsme tam přijížděli, tak nás překvapilo velké množství aut, náš řidič ani nemohl zaparkovat a tak jsme si vystoupili a došli pěšky. A v této vesnici jsme již naplno poznali místní turistický ruch - tady už to vypadalo jako u nás v Českém Krumlově, silnice z obou stran obehnaná stánky se vším možným turistickým zbožím a jak jsme všude doposud potkávali turisty zřídka, tak tady jich bylo mnoho. Kláštery jsou tady asi tři, ale přijeli jsme zrovna v době oběda a tak bylo zavřeno, využili jsme toho a šli do zahradní restaurace se naobědvat. Všude ale

LEH - PHYANG - LEH / čtvrtek 28.července 2011

Po delší době, snad poprvé co jsme v Ladakhu jsme se probudili to zataženého rána, podle dlouhodobých měření je oblast Ladakhu jedním z nejsušších míst na zemi, neprší zde více jak 300 dní v roce. Nakonec nepršelo ani dnes, jen bylo asi tak do 15:00 pod mrakem a pak se obloha roztrhala a konec dne byl opět slunečný. A tak ráno jsme si řekli co dnes podniknem, zašli jsme se zeptat do turistické kanceláře zda v nějakém klášteře není náhodou festival. Přes léto když je sezóna pořádá vždy nějaký klášter svůj vlastní festival, kde probíhají motlitby a také různé tance v maskách. Měli jsme štěstí, protože festival pořádal klášter ve vesnici Phyang a tato vesnice ležela jen asi 15 km od Lehu. Tak jsme si sehnali taxíka a mohli vyrazit (nevím zda jsem to již psal, ale zde mají taxikáři v každém větším městě své cechy a pro každý rok vydávají ceník pro jednotlivé turistické cesty), řidič nalistoval v ceníku a hned jsme věděli cenu 730 rp. s tím, že na nás počká a odveze zpět k hotelu.

Klášter byl opravdu kousek asi za 30 minut jsme již byli na místě, jak zde v Ladakhu bývá zvykem tak klášter byl na kopci a tak byl vidět již z pěkné dálky. Hned jak jsme přijížděli blíže tak nám bylo jasné, že zde bude hodně lidí, sotva jsme našli místo pro zaparkování auta. Festival probíhal na louce s tribunou připravenou pro tyto účely pod klášterem, už při příchodu lemovalo mnoho stánků se suvenýry cestu k podiu, kde vše probíhalo. Na tribuně seděli místní nejvyšší představitelé kláštera, kteří dávali požehnání všem kdo o to měl zájem (samozřejmě za mírný poplatek), my také si nechali lehce poklepat po hlavě a dostali červenou nit s uzlem pro štěstí, která

LEH - HERMIS - LEH / sobota 30.července 2011

Tento den by se dal nazvat dnem klášterů, včera jsme si řekli, že pokud bude ráno hezky vyrazíme na obhlídku všech blízkých buddhistických klášterů, vstal jsem kolem půl osmé a při pohledu na oblohu bylo jasné, že dnes jedeme - na obloze ani mráček. Tak jsem přes telefon objednal našeho řidiče, kterého jsme měli pronajatého při festivalu a ten hned souhlasil a že přijede před hotel kolem 8:30. S našimi kamarády jsme byli také domluveni na 8:30 a tak jsme si zabalili a šli do naší restaurace na snídani. V půl deváté jsme se všichni sešli a mohli vyrazit, ještě před tím jsme se museli domluvit na ceně, řidič to v ceníku neměl a tak jsme podle podobné trasy odvodili cenu 2.500 rp. za celý den vožení což si myslím že bylo dobré.

První klášter se jmenoval Shey a byl od Lehu jen 15 km, jak už je zde pravidlem byl na kopci a kdysi to bylo hlavní letní rezidence královské rodiny, mniši nám ukázali několik místností včetně modlitebny a místnosti kde stojí dvoupatrová pozlacená socha Šakjamuniho. Další zastávkou byla vesnice Thiksey, která byla jen 2  km od Shey. I zde je klášter, je opět postaven na kopečku, ale tento kopeček je z celé jedné strany obestavěný baráčky kde žijí mniši a tak z čelní strany to vypadalo velice úchvatně. Na vrcholu kopce stojí samotný klášter, který má několik modliteben v kterých je několik historických předmětů z 15.století kdy byl klášter postaven. Zajimavostí tohoto kláštera je, že o jeho chod se pomáhá starat i česká nezisková organizace z Ostravy. Další zastávkou byla